OBSAHOVÁ VĚTA (kompletivní věta)
V české lingvistice ✍Gebauerem & Ertlem (1926) a ✍Bauerem (1960), ✍Bauerem (1965) specifikovaný typ ↗vedlejších vět; původně vymezený vágně na základě „obsahového vztahu věty řídící a vedlejší“ jako věty vyjadřující vlastní obsah toho, co je ve větě řídící obecně nazváno (nejčastěji slovesem n. dějovým jménem), n. co se v ní hodnotí (různými predikativními adj.n.adv.). Z hlediska větněčlenské platnosti jde o věty podmětné (1), předmětné (2) a přívlastkové (3):
(1) | Vojákům bylo slíbeno, že dostanou mimořádné volno |
(2) | Slíbili vojákům, že dostanou mimořádné volno |
(3) | Vojáci dostali slib, že dostanou mimořádné volno |
Tradičně a velmi intuitivně se dělí do tří typů, a to (např. podle ✍Bauera, 1965, a v návaznosti na něj) podle toho, jakou platnost by měly jako věty samostatné, na: (a) o.v. oznamovací // závislé věty oznamovací (On říká, že skáču jako srnka ← On říká: Skáčeš jako srnka), (b) o.v. tázací // závislé věty tázací // nepřímé otázky, a to (b1) závislé otázky zjišťovací (Ptal se, zda přijdu ← Ptal se: Přijdeš?) a (b2) závislé otázky doplňovací (Ptal se, kdo rozbil to okno ← Ptal se: Kdo rozbil to okno?), (c) o.v. žádací // závislé věty výzvové, a to (c1) závislé věty rozkazovací (Radil mi, abych se jí vyhýbal ← Radil mi: Vyhýbej se jí) a (c2) závislé věty přací (Přál si, abychom se za rok setkali ← Přál si: Kéž bychom se za rok setkali). O klasifikaci o.v. zakotvenou ve ↗valenční teorii usilují všechny naše syntaxe (např. ✍Sgk, 1986; ✍MČ 3, 1987; ✍SS, 1990; ✍SČ, 1998, ✍MSoČ 2, 2014); v hlavních rysech se neliší a neliší se ani zásadně od Bauera, pokud jde o klasifikaci, k níž na základě valenční analýzy dospívají; hlavní rozdíl je v tom, že klasifikaci o.v. už neopírají o bauerovskou její „původní platnost“ jako věty samostatné, ale o vlastnosti struktury s obsahovou větou samé. Linii popisu těchto souvětí opřenou o vlastnosti spojovacího výrazu založil Svoboda (✍Sou, 1972) a jeho pokračovatelem je ✍Štěpán (2013); jsou analyzovány jako typ vět částicových.
Styl analýzy o.v. ve valenčních syntaxích je v principu takovýto: jsou to vedlejší věty/klauze, kterými je ve valenční pozici vyžadované slovesným kmenem vyjadřován propoziční ↗participant // ↗aktant, tj. událost. O.v. tedy „saturuje“ valenční požadavky nositele valence, a tak sémanticky tento výraz kompletují (proto se označují taky termínem kompletivní věta): Petr slíbil, že přijde × *Petr slíbil. Tato analýza predikuje, že o.v. se objevují jako „doplnění“ sloves ve všech jejich finitních i infinitních tvarech (zkoumá // zkoumat // zkoumáno // zkoumej // zkoumaje // zkoumající // zkoumání, zda Pavel nepodvádí), potíže má s o.v., které se objevují u některých substantiv a adjektiv, která verbální porci ve své vnitřní struktuře neobsahují (problém, zda Pavel nepodvádí; plakát, že přijede cirkus aj.; zvědavý, zda Pavel nepodvádí; pyšný, že tu zkoušku udělal aj.). O.v., které se objevují jako doplnění substantiv (tradičně analyzované jako obsahová věta přívlastková), mají stejnou formu jako ty, které se objevují u slovesa, s nímž je toto substantivum asociováno; strukturní vlastnosti, kterými se liší, plynou z toho, že o.v. je součástí nominální skupiny, a jsou jimi např.: fakultativnost realizace o.v. (Petr slíbil (Pavlovi), *(že přijde) × Slib (Petra) (Pavlovi), (že přijde), je jen slib; nemožnost extrakce z o.v. (Kami slíbil Petr Pavlovi, že pro půjde ti × *Kami slib Petra Pavlovi, že půjde ti). Pokud se týká o.v., které se objevují jako „doplnění“ sloves, jsou dobré důvody předpokládat, že o.v. jsou objekty/komplementy (v generativní gramatice viz ✍Stowell, 1981, a po něm jiní). Tradiční analýza ovšem rozlišuje objektové / předmětové obsahové věty a subjektové / podmětové obsahové věty, opírajíc se o stejnou distribuci o.v. a nominálního výrazu, srov. objektová o.v.: Soud mu nařídil, [[aby se každý týden dostavil na kontrolu] // [kontrolu]] × subjektová o.v.: Soudem mu bylo nařízen‑o//‑a, [[aby se každý týden dostavil na kontrolu] // [kontrola]]. Pro unifikační komplementovou analýzu o.v. mluví zvl. to, že (a) všechny o.v. jsou v bezpříznakových strukturách v pozici za slovesem, tedy v pozici komplementu, (b) ve větách s pasivní morfologií tranzitivního slovesa nemusí o.v. pozici komplementu opustit a přemístit se do pozice subjektu auxiliáru, protože – na rozdíl od nominálních výrazů – věty nemusejí získat pád, aby mohly být vyjádřeny (viz ↗pasivum), (c) kdyby o.v. ve struktuře (i) Stalo se, aby celý červenec nepršelo? byla subjektová, musela by – podle standardních analýz – u infinitivu maticového slovesa být její povrchová realizace zakázaná, a struktura (ii) by tedy měla být s *, ale není: (ii) Je možné stát se, aby celý červen nepršelo?
Na levé periferii o.v. se vyskytují spojky tvořící uzavřenou množinu; základní jsou spojky (a) že; (b) aby; (c) zda/-li/jestli a (d) ↗k-slova kdo, kde, kdy, kam, jak a skupiny tato slova obsahující: kterého muže, za jaké podmínky, nakdy apod. Spojka (b) vyjadřuje, že pravdivost propozice vyjadřované o.v. je otevřená, a žádoucnost, aby tato propozice nabyla hodnoty pravda. Spojky (c) vyjadřují, že pravdivost propozice vyjadřované o.v. je otevřená, spojovací výrazy (d) vyjadřují neznámost entity, jejíž kategoriální status je vyjádřen k-slovem. Spojka (a) je bezpříznaková, tzn. v o.v. se objevuje tehdy, není-li důvodu, aby v ní byl spojovací prostředek typu (b), (c), n. (d). Základní distribuce těchto spojek je dána v zásadě dvěma faktory: (1) Spojka je „objednána“ (selektována spolu s dalšími rysy vedlejší věty) sémantickými rysy nositele valence a (ve většině vět) označuje syntaktický typ o.v.: aby, ať [věta žádací], zda … / kdy …[věta tázací], že [věta netázací]:
(4) | Petr tvrdil, že / *aby / *zda |
(5) | Petr zkoumal, *že / *aby / zda |
(6) | Petr doporučil Pavlovi, *že / aby / *zda |
Petr doporučil Pavlovi, že + modální sloveso – infinitiv |
Existují však i slovesa, která svou sémantikou žádnou hodnotu rysu [typ věty], který selektuje spojku, nezadávají, a pak spojka specifikuje, jaký typ věty o.v. reprezentuje:
(7) | Napadlo mě, že / aby / zda |
Změna sémantických rysů v maticové větě (realizována buď přímo ve vnitřní struktuře slovesa např. jako hodnota rysu vid n. modus, n. např. přidáním modálního slovesa) může změnit její sémantiku tak, že se změní i hodnota rysu [typ věty], a tedy distribuce spojek (viz ✍SČ, 1998), srov. aspoň kontrast (8a) – (8c):
(8) | a. | Zkoumal, *že / *aby / zda |
b. | Vyzkoumal, že / *aby / zda | |
c. | Vyzkoumej / Chtěl vyzkoumat, *že / *aby / zda |
(2) Užití jiných spojek a spojovacích výrazů místo spojek selektovaných je vždy nějak motivováno: Lituji, že jsem vás urazil → Lituji, jestliže jsem vás urazil (zrušení ↗presupozice faktovosti; viz ↗faktové sloveso). Motivováno je i užití spojovacích prostředků typu (c) a (d) místo selektované spojky typu (a), n. (b), podle ✍Daneše & Hlavsy a kol. (1987:157–161) tím, že o.v. nevyjadřuje explicitní informaci úplnou, nýbrž explicitní informaci neúplnou: Řekl mi, že to okno rozbil Petr (informace úplná) × Řekl mi, kdo to okno rozbil (informace neúplná, nevyjádřenou složku autoři nazývají suplemendum a kdo plní funkci náměstky).
Ve strukturách s o.v. se může vyskytnout tzv. korelát to: Petr řekl Pavlovi (to), že pozvou i Janu. Tento korelát je analyzován různě, společným rysem analýz je asi jen to, že o.v. „nominalizuje“, tj. o.v. se stává nominálním komplementem. Z hlediska funkce se navrhuje, že to je pádový ukazatel, tj. nominální ↗auxiliár vyjadřující rys pádu, který valenční pozici, v níž je o.v., přiděluje nositel valence. V lit. se objevuje taky termín platzhalter, který má postihnout funkci korelátu spočívající v tom, že poskytne oporu pro partikule, aby obsah vedlejší věty byl v jejím dosahu: Počítal i / jen s tím, že si koupí hroznýše. To, že o.v. je složkou nominálního výrazu, se projevuje syntakticky tak, že z ní není možná extrakce (viz ↗ostrov), srov. kontrast (9a) × (9b):
(9) | a. | Kami / Do barui Petr řekl Pavlovi, že pozvou Janu ti |
b. | *Kami / *Do barui Petr řekl Pavlovi to, že pozvou Janu ti |
Časové formy slovesa o.v. vyjadřují ↗relativní časy, tj. událost časově nevztahují k okamžiku promluvy, nýbrž k času věty maticové: préz. sloves nedok. současnost (Oznamuje / Oznámil / Oznámí mi, že někdo stojí za dveřmi), prét. předčasnost (Oznamuje / Oznámil / Oznámí mi, že někdo stál za dveřmi), futurum sloves nedok. a préz. sloves dok. následnost (Oznamuje / Oznámil / Oznámí mi, že někdo bude stát za dveřmi); viz např. ✍Panevová & Benešová ad. (1971); ✍Panevová & Sgall (1995) aj. Sémantické rysy nositele valence v maticové větě řídí ovšem také distribuci časových forem. Např. slovesa typu slíbit, naplánovat, předsevzít si vyžadují, aby v o.v. bylo futurum, slovesa typu říct, oznámit, sdělit časové formy o.v. neurčují: Slíbí / Slíbil / Slibuje, že přestane kouřit / *přestává kouřit / *přestal kouřit × Říkal, že přestane kouřit / přestává kouřit / že přestal kouřit.
V teoriích, které status věty přiznávají také některým infinitivním konstrukcím, které analyzují jako ↗kontrolové konstrukce, se vedle finitních obsahových vět (Slibuje, [že nebude kouřit]) rozlišují infinitivní obsahové věty (Slibuje [nekouřit]); tyto struktury mají totiž jako finitní věty (a) subjekt, ale na rozdíl od nich vždy foneticky nevyjádřený (klasicky PRO-subjekt): Paveli nutil Petraj [PRO*i/j omluvil se*i/j]; proč je PRO s indexy PRO*i/j viz ↗kontrola; k tomu, že se s indexy se*i/j, ukazuje, že PRO je subjekt, viz ↗teorie vázání, a (b) predikát (vyjádřený infinitivem), a tato infinitivní struktura může mít samostatný čas: Pavel včera nutil Petra [PRO omluvit se už zítra].
Pro analýzu struktur typu [Koho / Janu]i Petr myslí, že Tomáš pozve [ti] do baru × [?Kdoi / ??Tomáši] Petr myslí, že [ti] pozve Janu do baru; *[Kdoi / Ivan]i Petr řekl Pavlovi, že [ti] pozve Janu do baru viz v generativní gramatice ↗that-t filter; viz také ↗přemosťovací sloveso. Pro analýzu struktur typu Petr zjistil, kami (že) Pavel šel ti × Petr zjistil, do kina *(že) Pavel šel ti viz v generativní gramatice ↗Doubly‑Filled-Comp filter.
Tato a další data tohoto typu poskytují derivační syntaxi také důvody pro řazení syntaktických operací. Kontrast mezi větami Komu / Pavlovi se Petr ptal, zda Eva dala pusu? × *Komu / *Pavlovi se Petr ptal, kdo dal pusu, ačkoli jejich správnost není hodnocena jednotně, ukazuje, že extrakce členu z obsahové věty do levé periferie maticové věty musí proběhnout dřív, než se do levé periferie obsahové věty dostane k-slovo. Srov. i gramaticky správné struktury jako (iii) Kdo komu se Petr ptal, zda dal pusu.
Kontrast, který ukazuje dvojice vět:
(10) | a. | Petr říkal, že by babička přijela zítra |
a' | Petr říkal, zítra že by babička přijela t1 |
tj. posun fráze z pozice, kde zanechal stopu „(t)race“, do pozice před spojku (z důvodů ↗aktuálního členění), analyzovaný typicky jako kontrastivní topik, je jedním z důvodů, který – počínaje ✍Rizzim (1997); viz ↗funkční kategorie – vede k různým návrhům reprezentace levé periferie syntaktické struktury věty, tedy CP strukturovat tak, aby v doméně C byly syntaktické pozice pro (kontrastivní) topik, (kontrastivní) fokus a typ věty a aby tyto pozice byly pro klitika neviditelné: Petr říkal, zítra že by babička přijela × Petr říkal, *zítra by že babička by přijela. Sám Rizzi zajištuje pořadí v (2a'), ale bez projekce C, takže jeho analýza bude mít problém s zajištěním selekčních požadavků maticového slovesa. V rámci klasické verze ↗X-bar teorie lze pořadí zajistit posunem adverbia zítra do [Spec, CP] (přičemž v Co je spojka že), ale interpretaci kontrastivního topiku je nutno zajistit jinak než syntakticky, tj. posunem do [Spec, Top], např. pragmaticky. Srov. ✍Rizzi (1997), pro č. např. ✍Sturgeon(ová) (2008), n. Lenertová (např. ✍Lenertová & Junghanns, 2007; ✍Fanselow & Lenertová, 2011).
- Barnetová, V. K vedlejším větám obsahovým v ruštině. In Savický, N. & H. Křížková ad. (eds.), Studie ze slovanské syntaxe, 1971, 53–91.
- Bauer, J. Vývoj českého souvětí, 1960.
- Bauer, J. Souvětí s větami obsahovými. SPFFBU A 13, 1965, 55–66.
- Běličová, H. Modální báze jednoduché věty a souvětí, 1983.
- Blažek, J. K činitelům určujícím modalitu vedlejších vět obsahových, zvl. žádacích v češtině. In OSS III, 1973, 247–256.
- Daneš, F. & Z. Hlavsa a kol. Větné vzorce v češtině, 1987.
- Ďurovič, L. Obsahové vedľajšie vety. JŠ 4, 1959, 155–167.
- Fanselow, G. & D. Lenertová. Left Peripheral Focus: Mismatches between Syntax and Information Structure. NLLT 29, 2011, 169–209.
- Gebauer, J. & V. Ertl. Gebauerova Mluvnice česká, 1926.
- Gladrow, W. Kompletivsätze und Attributsätze im Russischen, 1984.
- Grepl, M. K obsahovým větám oznamovacím s kondicionálem. SPFFBU A 12, 1964, 141–145.
- Grepl, M. Věty s tzv. propozičním argumentem. SlSlov 12, 1977, 253–260.
- Karlík, P. K otázce klasifikace struktur s propozičním participantem. SPFFBU A 27, 1979, 175–184.
- Lenertová, D. & U. Junghanns. Fronted Focus Exponents with Maximal Focus Interpretation in Czech. In Schwabe, K. & S. Winkler (eds.) On Information Structure, Meaning and Form: Generalizations across Languages, 2007, 347–363.
- MČ 3, 1987.
- MSoČ 2, 2014.
- Panevová, J. Vedlejší věty obsahové. SaS 32, 1971, 289–300.
- Panevová, J. & E. Benešová ad. Čas a modalita v češtině, 1971.
- Panevová, J. & P. Sgall. The Relative Meaning of Tense. In Zima, P. (ed.), Time in Languages, 1995, 62–71.
- Rizzi, L. The Fine Structure of the Left Periphery. In Haegeman, L. (ed.), Elements of Grammar: A Handbook of Generative Syntax, 1997, 281–337.
- Sbg, 1972.
- SČ, 1998.
- Sedláček, J. K typologii obsahových vět v slovanských jazycích. Sl 53, 1984, 132–137.
- Sgk, 1986.
- Sou, 1972.
- SS, 1990.
- Stowell, T. Origins of Phrase Structure. PhD. diss., MIT, 1981.
- Sturgeon, A. The Left Periphery. The Interaction of Syntax, Pragmatics and Prosody in Czech, 2008.
- Štěpán, J. Souvětí současné češtiny, 2013.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/OBSAHOVÁ VĚTA (poslední přístup: 23. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka